Jednoho šerého rána, ještě když všichni spí, a první paprsek se teprve vkrádá mezi tmavé mraky, jsem zaslechl podivné zvuky. Jako by tisíce vážek mihotalo svými křidélky a rozfoukávalo tak nespočet malinkých chmýří až ke mně do oken.
Zvuk to byl tak jemný, že i spadnutí špendlíku by ho přehlušilo. Chvíli jsem ještě ležel a myslel si, že sním,... po čase mě to ale začalo lákat čím dál tím víc.

Vidět šlo jen temnošeře, ale to, co jsem spatřil na zahradě pod lopuchy, kde se v temnotě krásná rosa odrážela, mě okouzlilo na celý můj život.

Zamotaný bílý dráček,.. celý z peříček. Měl ty nejtemnější oči, že by zatemnily i úplnou tmu, a křidélka jako běloučké hedvábí. Chudáček byl zasukovaný v jednom z lupenů, a jak sebou casnoval a mával křidélky, tak z nich vylétalo ohromné množství prašných bílých třpytek, které zářily jako vyhaslé bludičky. Ani jsem nepřemýšlel a už byl cesto venku z okna a snažil se mu pomoct. A jak jsem ho rozvázal, tak kolem mně ladně zakroužil svým tancem, a pomalu se vytratil pryč v trávě.

V tu chvíli bylo celé místo zarosené stříbrnými kapkami, a vzduch nabral na svěžesti, jako bych byl v nějaké horské džungli. Ten den byla Noc snad dvakrát nebo i třikrát delší jak všechny předešlé, a všichni tuze spali. Mraky odešly, Měsíc začal zářit bledě modře, a Hvězdy vysvitly všude, kam jsem jen dohlédl...

... Čirá Fantazie ...

A já zde stál.

♥