V Zahradě plné čarovných květin o neznámých kouzelných barvách, kde se v letním vánku jen lístky spolu s moly prohání, si poletoval osamocený Stín. Kroužil kolem tyrkysových molů a hrál si s nimi zvláštním ladným tancem, hodným jen malinkých Hedvábných Dráčků. Kroužil a tančil, ale nikdo si ho nevšímal. Když tu najednou se roztančily i květiny kolem za svitu prvního paprsku Luny. Stínek se rozveselil, když spatřil kouzla květin na oživlé sametové louce kam přispěchala i chladící rosa. Tyrkyjádové květiny měly nad sebou modré měsíce, čtyřlístky nabraly hutně modrou. Z kvítků planoucích modrým ohněm začaly vytékat vodopády a z kvítků filiárové barvy začal padat hustý, stříbrně se třpytící prach, jako by byl celý zahalený ve vlhké mlze. A byly tu i portálové květiny všech nočních barev, kde prolétali moli, kteří zářili jako bledé světlušky... Stínek byl štěstím bez sebe a roztančil se točky snad kolem každé květinky. Lítal skrze portály a pohrával si s nádhernými moly, kteří s nocí úplně ožili. Noc se probouzela pomalu, ale více a více, až se i mlha dostala do rosy v trávě a zakryla tak celou zem. Překrásně se v ní odrážely barvy kouzel, a malý Stínek si jen hodoval v této přenádherné zahradě přírody. Noc plynula stále dál stejně jako rozzářená luna na hvězdné obloze plné komet všech diamantových a krystalových barev. A přesně v tento okamžik, na temných místech louky, se začaly z třpytivého prachu objevovat dráčci s křidélky z hedvábí. Létali tišeji než pírko Sametového Draka a ladněji než vánek za klidného letního odpoledne. Stínek si jich hned povšiml a zamířil k nim.