♡ Legenda o Lásce

Daniel Fux

|Obtížnost představivosti 10+|

Jeho žena plakala když odcházel, nasazujíc si svoji stříbrnou přilbici a stříbrný meč kolem pasu... Říkala mu s rukama přes oči, které zadržovaly proud slz stále dokola..: "Miláčku, ty už se mi ale nevrátíš,.... to je naposledy co se vidíme,.... prosím............ neodcházej mi...."

Jenže on, Daniel, věděl co musí ještě naposledy udělat. Nasadil si přilbici, a ještě než ji zaklapl, podíval se na svoji milovanou a usmál se na ni, až se i mu zaleskly oči slzami. Přilbu uzavřel, otočil se k lásce zády, a zhluboka se nadechl. A v ten moment ho jeho nejmilejší celého objala ...
"Já vím, že musíš, slib mi ale, že se mi opět vrátíš!"
A podala mu jeho oblíbenou kytici z fialek, ke kterým on moc rád voňal.

"Slibuji! ...Miluji tě Lásko, a určitě se ti vrátím", ...s rukou přes helmici ji řekl jako by si chtěl utřít slzy, které mu stékaly dolů do brnění na jeho drátěnou mitrilovou košulku.
A pak se otočil a objal ji nejvřeleji jak jen dokázal.

"Už musím, brána se bude brzy zavírat, a tentokrát nemohu zmeškat ani vteřinu."

"Já vím, miláčku..." Řekla posmutněle, protože oba věděli, že se asi už neshledají. Ale i tak se Daniel, Legendární Bojovník všech dob a známých časů, rozhodl opět odejít. I když už věděl, že je to naposledy a takřka bez úspěchu... Vykročil nohou vpřed a mířil přímo do ohromné, rozkládající se brány chaosu a ničení. Brána kolem sebe pohlcovala celé okolí a vše, co bylo v její blízkosti. Stále se pomalu zvětšující propast, kterou utvářela, se rozhodl náš malý hrdina zastavit, a přinést tak i světu na druhé straně Mír. ..Došel na okraj zničujícího se útesu, zadíval se dolů do ničivé prázdnoty a potom před sebe na to čiré šílenství, běsnící a vše pohlcující, a ustanul na moment.

"Miluji Tě" zavolala ještě jednou jeho žena a on si k hrudi přitiskl voňavé fialky a odrazil se vpřed do toho ničivého a chaotického běsnění, které trhalo jak prostor tak i čas...........

Uvnitř ho to rvalo na kusy, mlátilo z jedné strany na druhou o kameny a skály, o vstřebané kusy dřeva a všeho, co brána pohltila. ..Byl to čistý chaos, samozvané šílenství všech bohů i mocnější než jich.. ..On ale stále věřil!

Brána se zavřela, a on tu stál sám na tiché poušti bez života.

Miluji tě, Má Lásko... potiše si ještě řekl, už jen sám a naposledy pro sebe, a už začínal cítit zvláštní energie. ...A najednou si všiml děvčátka za sebou, na místě, kde byla ještě před chvílí brána. Jak tam sedí nehybně s prázdnýma vyplakanýma očima a dívá se do prašné země, jako by z ní vyprchal život... ..Šel proto stále blíže k ní,.. a když už byl téměř nadosah ruky, pocítil, jak z dálky něco svižně letí. 

Otočil se zuřivě vpřed, k holčičce zády, a přitom uchopil ten stříbrný šíp levou rukou, až mu ji celou téměř rozbodl... Švách!.. On ale místo nářku, šíp v ruce rozdrtil, pravou sáhl po svém meči za opaskem. ...Jako světlo a blesk, se sklopenou hlavou držel vedle sebe ve výšce ramen, 
Meč Stříbrný, a drtivě a s šílenou rychlostí ho nechal Promluvit!!! ... "Fíííííííst" div nepřesekl vzduch.

Na suchou zem ukápla lesklá kapka smutku z jeho špičaté helmice, a on hlavu narovnal náhle vpřed, vstříc hleď! Z mlhy před ním, před ním ukryté, se najednou vynořila ohromná armáda tisíců legendárních bojovníků v lesknoucím se stříbrném brnění se stříbrnými halapartny, meči a šavlemi, s kopími i dlouhými luky, a v jejich zádech kráčeli titáni a gygantičtí obři, bohové a všichni ostatní nejsilnější bojovníci všech věků a známých časů. On šel ale bez pochybností a se smířením stále vpřed s nataženým mečem vedle sebe hleď. Kráčel pomalu a odvážně, jako když jde sama skála, jako když kráčí Velký Pán.

Stále hledící kupředu, na ně, na Všechny!

Ramena se mu zvedala a padala nahoru a dolů při těžkých krocích, kterým začal přidávat pomalu na rychlosti i síle... SFIINNNNNXXXxxx , zasvištěl stříbrný šíp mířící na něj! On ale jen obratně mávl mečem jako stříbrný blesk a plesk!!! Uhodil jím přímo na hrot šípu. Skolil ho k zemi, pohlédl vzhůru, a užil si poslední pohlazení vánku na tváři.

A teď vykročil před sebe, kde už na něj běžela celá armáda, a vzduchem se k němu blížily stovky a tisíce šípů.. Při chůzi se mírně přikrčil, napnutý meč vedle sebe v rovině s rameny nastavil tak, aby paprsky slunce ozářily celá vojska, a oni, ti všichni před ním na chvíli oslepli. Do toho se náš bojovníček odrazil od písku jako střela vpřed a s dalším doskokem uhodil jako kladivo na protivníkův meč, až první z této armády letěl dozadu mezi ostatní a při tom je bořil. Bojovníček nečekal na nic a okamžitě s tímto úderem se svižně otočil. Za zády si z pravé ruky do levé meč prohodil a udeřil do ohromného stříbrného štítu dalšího z bojovníků až mu celý praskl, prokopl ho až na hruď, kterého tím odrazil až zase tam dozadu. A mečem jak žihadlo bodl do brnění toho dalšího vedle něj, dalšího a dalšího. ...Přemetem jednoho z nich přes ramena, svírajíc svůj meč v obou rukách, a při dopadu na zem práskl a rozrazil ohromnou silou brnění jako kladivo dalšímu. A v druhém vedle, bodavě udělal díru. V ten moment okamžitě svůj meč pustil a zároveň uhl zadním úderům, a vytáhl nepřipraveným bojovníkům v té rychlosti jejich meče z pochev zasahující je okamžitě do nich. Otočkou a úhyby kolem sebe pokračoval, až se udělal kolem něj volný kruh. On však nepřestával a svištně se vrhl na ostatní a hned držel ten svůj stříbrný krásný meč jak žihadlo sršňů mířící na každého, kdo se jen chtěl krokem k němu přiblížit, nebo z kruhu vystoupit.

Během chvíle byl ale celý obestoupený. Kruh se ale nezmenšoval, ba naopak, stále se zvětšoval. A ti nejsilnější, velcí obři v mohutném brnění s dvacetimetrovými kopími a halapartny, už procházeli davem blíže k němu. Lučišníci na nic nečekající spustili svůj šípový déšť, a náš bojovník na to jen poklekl s mečem, jako by nasál novou silou a neuvěřitelnou otočkou kolem sebe zasvítil ostrým stříbrným světlem, které rozrazilo štíty a brnění všech kolem něj a na moment je oslepilo.

I dokonce obry tím položil, jaká to byla ohromná, jeho duševní síla. Tancem potom se svým mečem se vyhl každému šípu, buď ho rozsekl nebo přesekl či mu šikovným krokem uhnul z cesty, a nečekal na ostatní, až se zvednou. Rozběhl se mezi nimi jako pravá šelma, odrazil se vysoko vzhůru a prvního obra, který se zvedal, proťal mečem a znovu uzemnil,.. tak tak uhnul zvednutím ruky obrovskému kopí od toho za ním, div mu neochutnal záda a neproťala žebra.

Uhýbal dokonale, a při tom svůj meč drsnými údery vracel ostatním.

Vpřed ho náhle a nečekaně vymrštil, jako trn, přímo na obra před sebou. Který se do něj zabodl, jako by obr neměl ani zbroj. A při tom ještě náš bojovní uchopil obří kopí.

Obloukovým mávnutím vzhůru odrazil jeden perfektně mířený šíp, a pak se hned roztančil jako vítr, jako tornádo kolem sebe s tou dlouhou obří zbraní, až někteří z legie začali utíkat. Přestávali věřit, že je možné ho zasáhnout,... on tam tančil a akrobaticky se obracel s dlouhým kopím, tvrdými kopy, údery a seky, a sem tam sebráním nepřítelovy zbraně jako pravý mistr mistrů, až najednou potkal opravdu někoho rychlého.

Otočkou dál a s štítem dalším mečům kolem sebe uhýbal, Hrdinům i jejich zbraním.
Úskokem vzad mezi ně, aby nestál uprostřed, a zase Na Ně!

Jednoho kopl za krk nohou a při tom ve vzduchu rozbil jednomu z nich štít, který praskl a meč prošel až přes něj na zem. Jak se meč zapíchl, vymrštil se s ním napružený vzhůru a skočil dalšímu za krk. Vrutem a přemetem v bok se ihned odrazil a pod rameny mu zasvištěly dvě tuhá kopí, které otočkou přelomil, a pět hrdinů kolem sebe sekl a jedinečným mečem a úderem zkolil.

Šíp mířící na něj zezadu najednou uchopil. A levou rukou a se zuřivým zachrčením ho vstříkl přímo do brnění tamtoho lučišníka vzadu, kterého to odrazilo nečekaně a opravdu daleko.
Každý! I Každý Hrdina se v tu ránu zastavil, jako by je strach zlomil!
Podlomila se jim kolena při tom zvuku našeho bojovníka, ve kterém bylo ukryto mnoho jeho vůle a neznalé jiné síly, a najednou Báááááááááááác!!! Prásk!!! a Fuuuuuuuuuuuu, zašuměl prach kolem, až pohltil všechny a všechno, co mohlo jít vidět!!!

Tam dole. Dole tady pod mraky, náhle sestoupila ruka samotného Titána. A náš bojovník měl skřížený meč se štítem.

Daniel, s vytřepanýma kolenama, která ho nemohla už udržet, ji stále držel odhodlaně kousek nad sebou, aby nebyl rozmáčknut o zem. A Hrdinové, ani legendární bojovníci, na nic už nečekali. Lučištníci napli okamžitě své tětivy a kopiníci všech velikostí se vrhli na něj. Na bezmocného Daniela, který se teď neměl jak bránit...

Šípy už svištěly nad zemí jako uragán a náš bojovníček stále držel dlaň toho ohromného titána.
STŘÍÍÍÍK a ŠPLÍCH!!!!!!!! Probodaly šípy hruď ze všech stran bojovníkovo tělo, až jen vykašlal krev a polevil, div ho ruka nerozmáčkla. Ta se ale náhle zvedla zpátky k nebi a kopiníci byli už skoro na místě také... "Tady přece nemohu zemřít, má Lásko!" Pomyslel si Daniel.       "TADY NE"
Usmál se před sebe už poblouzněn zraněním a ztrátou krve.

"TADY PŘECE NEZEMŘŮ!!!!" ZAŘVAL, JAK NEJVÍCE UMĚL, AŽ SE CELÁ ARMÁDA NA MOMENT ZASTAVILA.

A z Nebes opět sestupovala, jako kladivo osudu, spojená pěst z obou ruk, Modrého Titána.

Bojovník Daniel strhl z hlavy helmici a vší silou ji vhodil otočkou přímo do nebes, jako když uhodí zvon o zvon!, přesně mířenou do oka Titánova! ... ... WOOOOOOOOOOOOUUU ... ozvalo se.

PRÁÁÁÁSK!!!! A vedle v krajině padl Titán k zemi. kŘaCHch a Rach!! Probodl jeden odvážný bojovník kopím záda našeho Bojovníka! až mu kopí prolezlo skrz před něj.. Daniel ho ale levou rukou urval a jeho zbytek zabodl přímo do nepřítele až padl okamžitě k zemi nehybný.

Oběma rukama potom ze sebe serval vyčnívající šípy, aby mu nepřekážely v otočkách, působící mu ukrutnou bolest a dál pokračoval. Věděl, že ani jeden z kusů šípu nesmí vytáhnout, aby nevykrvácel. Jenže na to neměl čas ani pomyslet, proti němu se po zemi hrnula už Titánská slepá ruka, která hrnula každého bojovníka i hrdinu před sebou, aby našeho bojovníčka chytla a rozdrtila.
Ten však na nic nečekal, bleskurychle se rozhlédl kolem a povšiml si toho velkého kopí od obra zabodnutého v zemi. Ihned k němu zamířil. Za sebou jako lavina metoucí vojáky titánská ruka a on skočil na kopí a scvakl zuby navzdory bolesti, a vymrštil se pružně nad tu pohromu pod ním. A už se jen tak tak nadnášel nad tou ohromnou rukou Titána. ..Dokonce musel pokrčit obě kolena, jinak by mu nohy smetla titánská ruka, která smetla téměř každého vystrašeného vojáka. A z nebe dlaní šla další, úderem přímo na bojovníčka. Ten na nic nečekal, dopadl na zem a zvedl z ní kopem první kopí poruce, až mu vzplály bílé oči znovu, a zatočil s ním a bodl ho do země. Prááááááááásk,.... křupppp a  šplíích, zapraskalo bolestivě kolem. On však stál už bokem a sledoval, jak se titánova ruka jen pohnula křečovitě bolestí!!! ..SviFT!!!.. Prolítl vpřed jeden z osmdesátimetrových bohů oblečených jak sultán se zrcadlovou šavlí, a otočkou okamžitě na to odpovídal bojovníčkovi, který v tom úhybu jen tak tak překřížil meč s ním.

Rána to byla tak veliká, že našeho bojovníka odrazila dozadu, a druhý titán na nic nečekal, a okamžitě Daniela chopil do své pracky, kterou ihned zmáčkl. To však neměl dělat. Bojovníček uvnitř ruky už seděl v meditačním sedu, dva prsty na každé ruce směřujíc vzhůru, ruce překřížené mezi sebou dlaněmi ven od těla, a před nimi DVA BÍLÉ MĚČE, ozdobené na konci rukojeti dlouhými bílými svitečky, které vlály uvnitř ruky. Titán okamžitě svoji ruku otevřel a mohutně zasténal. A Náš Bojovník už byl nachystaný na prvního z bohů, který při otevření dlaně okamžitě bodavě útočil na něj. Všem ranám bojovníček v klidu a bez nebezpečí uhnul, jako by tančil s vánkem bezezranění. Odrazil se ještě od gygantické ruky a Boha chytil pod krkem a udeřil s ním o zem. Druhého, který mu chtěl protnout záda, chytil za meč a stáhl si ho dolů k sobě s tvrdým kolenním úderem na jeho čelist.

...

Ten první sultánský bůh seděl na zemi a byl v obdivu, jak může mít někdo takovou neuvěřitelnou sílu. Ani nedokázal vstát a postavit se mu znova, ihned uznal jeho sílu a viděl v něm světlo, sledoval jeho mimořádné pohyby, jak se odráží už od ostatních bohů, kteří přilétli na pomoc, jak odskakuje od Titánovy nohy, sbírající a házející své bílé meče kolem, až najednou, během chvíle, rozprášil celou jejich partu nejsilnějších... Potom bojovníček uchopil oba meče za konce bílých svitečků a roztočil je jako hvězdice. Jako šlehající vichřici hladovějící po vystřelení.
Točily se tak rychle, až tu začalo vířit tornádo vydávající pisklavý zvuk. Písek a prach v šedé pochmurné krajině se začínal zvedat všude kam jen oko orla by dohlédlo, a náš bojovníček se už vznášel v tom větrném šerém pekle nad zemí. Nikdo už na holčičku ani nepomyslel, protože měli co dělat s Danielem.... ..Fíííííííííííííííííííííííí.. ....neuvěřitelnou rychlostí jakou jsem nikdy neviděl, vymrštil první meč do nebes proti Titánovi a ihned se chytl jeho svitkového konce a letěl s ním.

Byl náhle nad oblaky a spatřil obličej mohutného, gigantického Titána, a i dalších Dvou Vzadu. Kteří stáli mezi hory, daleko větší jak ony. Ten poslední natahoval obrovský zlatý šíp na velkolepém luku a druhý už oběma rukama táhl obrovské kladivo, desetkrát větší jak širé hory tady z vrchu nad mraky, na našeho bojovníčka.

On jak letěl stále blíže k prvnímu, mrskl točící meč k jeho obličeji, a ten Titán stihl si dát jen ruce před něj, aby ho nezasáhl přímo. Ale meč mu je neproťal, zastavil se mu před nimi a z bílého svitku zazářily zlaté runy a celý Titán byl okamžitě svázán bílými nitěmi, a padl k zemi, BÁC! A nešel vidět. ..Ozvalo se ještě hluboké jeho nadechnutí ze zdola a už spal, zakletý runami.

A kladivo druhého Titána už dopadalo na bojovníčka, teda na jeho špičatý meč. A táhlo ho ukrutnou rychlostí k zemi. Jakmile se jí ale bojovníček nohou dotkl, hned jako by se odrazil a svým tlakem to KLADIVO rozprášil na prach jako samotnou poušť !!!!!! ...

Prasklo, Zmizelo a Nebylo!!! Co se ale přihodilo ...Tam v dálce, kde seděla ta smutná, prázdná holčička, náš Bojovník opravdu nečekal. Stál tam jeden z nepřátelských válečníků, a se stříbrným kopím ji chtěl ostře protnout. .. ..Kopí směřovalo do jejích zad, a bojovníček, jak nejrychlej uměl, se rozběhl odskoky blesků k ní, uhýbající titánovu šípu. ...Kopí ale už takřka se dotýkalo holčičtiných zad a ŠVÁÁÁC!!!!! SERVALO Danielova Záda! Který tu holčičku stihl uchopit a opatrně ji odžduchnout od jisté smrti...

NAJEDNOU KOLEM SE OZVAL VÝBUCH DUŠÍ!!!

Vše kolem bylo v tu chvíli pohlcené ve tmě, kde poletují hvězdy, a tam kousek opodál i poražení hrdinové, bojovníci a bohové i s Obrovskými Titány, kteří se pomalu rozpadali jako šedý prach. Ticho se najednou dostalo na své místo, a náš bojovníček zavíral pomalu oči také...

..Neumírej prosííím..     řekla uplakaná malá holčička

...Kdo jsi?     pravil tiše a šeptem náš bojovník

Jmenuji se, APOKALYPSA.

A já .. ...Daniel ..  ...Pocházím z jiného světa a přišel jsem ti na pomoc, ..i u nás jsem vycítil, že ve vašem světě se něco děje "ECHM" ..to proto se i u nás otevřela brána sem. ..... Postihlo to asi každý svět, ...teď už vím. ...A také že se ty brány otevřely, protože jsi potřebovala " ECHM ECHM " protože jsi potřebovala pomoci. ....Jsi sama a všichni tě chtěli zabít,.. "EHM ECHHM" vykašlával krev....

Neboj....     já vím jaký je strach ze smrti od druhých.... ...

.... teď ............. ..teď.......

"KECHM ECHM ECHM..." ...... už .............. ... Bojovníček zavřel oči nadobro... .. 

"TY ALE JEŠTĚ NEMŮŽEŠ ZEMŘÍT! NESTIHLA JSEM TI ANI PODĚKOVAT!!!" Zakřičela na něj s uplakanýma očima ta malá holčička.....

NE! ne NE! ne NE! ne NEEeeee!!! plakala a naříkala...

Její tesk a slzy otevřely opět brány do všech světů, které se tu se vším vznášely všude kolem.
Tentokrát ale nic nepohlcovaly a nic neničily... Holčička plakala, a náš bojovníček se tu vznášel vedle ní. Děvčátko nepřestávalo plakat, až i tady, na konci všeho, začal v tomto hvězdném prostoru padat černý smutný déšť

..Tiše děvčátko.. ..už nemusíš plakat.. jsem tu u tebe, jsem tu s tebou....
Pravila jedna překrásná mladá dívka s úsměvem na obličeji a se zavřenými oči, ze kterých se jí řinuly slzy. Děvčátko objala a tiše utěšovala....

..Obě tu seděly v tom krásném Hvězdném prostoru, smutné, ale hřející jedna druhou, že ani jedna z nich už není sama. A čas plynul kolem nich a byl stejně smutný jako ony. Portály a Brány se opět od všech úžasných světů uzavřely, a ony dvě, smutné, byly rády, že mají jedna druhou, a vůbec se z toho objetí nepouštěly...

Nebýt jednoho jemného zvuku, tak by tu bylo ticho už na věky...



"Lásko,... tak tentokrát jsi přišla ty zamnou......" usmál se opět náš bojovníček na ni a ta začala plakat ještě víc a okamžitě ho objala tak vřele, že ani vesmír toto pouto nedokázal ihned pochopit. A holčička, když viděla ty dva, tak začala plakat také ..... .... ... .

...

"Maminko, Tatínku!" zvolala přes slzy pohlcující její slova na ně, a oni oba dva se na ni krásně podívali a ihned ji přijali za svou. ..Holčička jim skočila do náruče a Vše kolem najednou znovu rozkvetlo. Objevila se tu úžasná říše plná zelené a živé přírody, stromů a zvuků zvířat doposud temným kouzlem ukrytých, květiny, potoky a voňavé svěží říčky rozzářené pravým sluncem z dáli, které se lesklo na jejich modrostříbrné krajině, a kolem se objevily opět barevné, temně fialové, i rudé se zelenou barvou očarované, krásné Portály! Kouzelné Dveře ale i Brány!
Vše do dalších světů, bylo navráceno do rovnováhy a života. Dokonce tou radostí se navrátil i život celé té velké armádě. A jeden z těch Sultánských Bohů, ten, který první vzhlížel na to, co dokáže ten samotný bojovník proti nim, pravil:

"Tak teď už tomu všemu rozumím,.. byli jsme tak vskutku hloupí, že jsme jí chtěli ublížit, je to neomluvitelné a neodpustitelné, a i přes to se vám nekonečně omlouvám. Byli jsme opravdu zaslepení..." Poklekl a poklonil se jim.

"Promiň mi to, holčičko, omlouvám se za nás všechny, byli jsme opravdu tak hloupííí. Já jsem byl hloupý." Plakal a při tom se styděl, jak jen dokázal až za vše. A celá armáda tam klečela také, i Titáni, kterým tekly slzy jako vodopády, ani si je nestihli utírat z obličeje....

"Tak ta Legenda byla pravdivá, ty jsi to dítě, které mělo opět navrátit Lásku do Všech zemí. A my hlupáci ti chtěli tak ublížit, jen protože jsme věřili, že budeš moct za celý zánik Vesmíru. A při tom to byla naše chyba, svým jednáním jsme jen ničili vše, co existovalo, a nebyli jsme schopní s tím přestat, hnáni posedle za záchranou světa. A nebýt bojovníka Daniela, možná bychom ho i zničili, omlouvám se ti, a omlouvám se i vám a celému Životu. Promiňte ... teď už opět vím, co máme dělat a co je skutečná Láska, musíme se omluvit každé živé bytosti a všem, které jsme do toho zatáhli a vše dát do pořádku, opravdu vám moc a moc děkuji a ještě jednou se za nás omlouvám."

DĚKUJI,.. děkuji!.. Děkuji,.. Děěkuujiiiii,... Ozývalo se tady v krásné zelené krajině od všech bojovníku, bohů i Titánů. Ozývalo se od každého, kdo tam byl a stál proti nim. Všichni byli moc šťastní, co se stalo, a že vesmír dál, díky Lásce těchto Tří, nadále pokračuje. Děkovali ještě dlouho, než se z toho vzpamatoval i Daniel s jeho Láskou a holčičkou Apokalypsou. Nakonec se všichni rozloučili, Apokalypsa, děvčátko osudu, chytila Maminku a Tatínka za ruce a svým portálem do svého světa odešli spolu pryč.

Bohové se potom ještě omluvili své armádě, zamávali jim na rozloučenou a každý se potom navrátil zpátky domů za svými rodinami, ke svým přátelům, za svými dětmi a všemi co mají rádi.

----------------------------------------------- ♥ KONEC PŘÍBĚHU ♥ --------------------------------------------- 

z Literatury Bojovníků    
"Anime Literatura Umění" 

Je to Agresivní  Žánr Literatury Bojovníků a Bojů, pro dobré znalce představivosti. Z dob, kdy se ještě psala tato literatura "krvavá" ...jsou to poslední mé příběhy "KRVE" kde jsem se rozhodl začít psát už jen příběhy bez Válek a Zla, o Přírodě a krásných poutích, o kouzlech a magii. O Lásce a Přátelství, ... o prozkoumávání nových světů a jiných říší fantazií, o jejich klenotech i drahokamech, artefaktech ale i neuvěřitelných úkazech v podobě snových staveb, nebo dokonalých krás pradávné přírody, plné barev a pobavení .
Jako i důkaz toho, že to jde i jinak, a právě bez těch válek a zla.

Rád bych tuto novou formu literatury "bez zla a válek", nazval Literaturou 3. Tisíciletí, směřující opět k Přírodě a Porozumění, jako Literaturu Mírovou.

...Jsme to právě my lidé, rodičové a učitelé, umělci a malíři, literáti ale i archytekti a dnes již v moderní době i režiséři  a tvůrci her, kteří vychováváme vědomě i nevědomě lidstvo, ale i technologie, naši budoucnost. Která je odrazem toho, co předáváme právě naším nejmladším, nám, ale i jednou strojům - technologiím.
Čímž jim ukazujeme a tvoříme cestu takovou, po které bychom si přáli my sami jít. ...Proto by měla být co nejhodnější, plná krásných a správných skutečností, přírody ale i pochopení a moudrosti, aby ji naši nejmladší co nejlépe  a nejsnadněji pochopili a viděli ji také.

Proto věřím ve všechny Umělce ale i Ostatní, že svými díly a chováním dokáží opravdu to, o co jsme se jako lidstvo, snažili snad věky věků. O Mír bez Válek a o Slušnost mezi Námi. ...A je to i zároveň výzva, zkusit něco nového, možná i těžšího, kde to skutečně a opravdu takto i jde.

.: Věky Přírody Se Vracejí. A naše dobro Lidí... Také :.