♦ PAVUČINA ❅ SNŮ ❅

Daniel Fux

Tenkrát toho dne foukal pěkně vítr a má pavučina se jen pevně třásla mezi lístky, perfektně nachystaná na nějakou mouchu. Já si seděl opodál na stromě a věnoval jsem se krajině, v dálce si poletovali nějací průhlední motýli modrých a bílých barev nad paloukem stříbrného jezera. Tančili si tam ten svůj motýlí tanec, a ani jeden se ani o kousíček nepřiblížil k mé pavučině snů, která je upletena z měsíčního svitu a kapek rosy časného rána. Měsíc stále nabýval na síle a obloha se celá vyjasnila, a vše kolem bylo najednou bleděmodře ozářeno. Přilétalo více a více hmyzu, ale stále se nikdo nechytil, přestože pavučina byla takřka neviditelná... jednou zafoukal vítr silněji a Bílý Smrtihlav jen štrejchl křídlem a po něm už nic.
Už, že půjdu spát a zkusím chytit někoho přes odpoledne, když tu najednou se celá pavučina zakymácela a začala třepat jako bych chytil nějakou mouchu. Hned jsem se vrhl do pavučiny celý bez sebe, ale nikoho jsem neviděl. Lozil jsem všemožně okolo, ale nikoho jsem kolem sebe nespatřil, cítil jsem, že tu někdo je, ale... když tu se zase pavučina zatřásla a mně to najednou došlo. Zavřel jsem všech pět očí a začal jsem se soustředit. Kolem mě mezi tím vlál příjemný teplý vánek, jediné, co mi vadilo, byl ten šum motýlů opodál, ale po chvíli jsem nevnímal ani to. ... otevřel jsem opět oči. Krajina kolem mě byla jako když v hlubokém lese rozkvete dole pod korunami stromů barevná louka. Pod velikými stromy byly květiny, světélkující, temnofialové, bleděmodré zvonky, ze kterých vycházel chlad a mráz, a další jiné, temných barev noci a krásných tvarů loupočačských i spirálních a ferabityových. Nejvíce zde rostly čtyřlístky, téměř všude po zemi kde zrovna nebyl mech.

Každý ze stromů tady měl pokrytou kůru vzácným mechem nebo lopoušky ze kterých kapaly kapičky. Krajina tady byla také potemnělá, až mi i trochu naháněla hrůzu, jo i mě pavouku. A v dálce jsem zahlédl fialovorůžového dráčka s modrýma očima a ostrým pohledem, jak zmizel mezi lopuchy v temnotě stínů. Cink!, ozvalo se mi na hlavě a stekla po mně kapka rosy. Já se najednou dostal zase k sobě a hned jsem se otočil, kde už jen na mě čekala šťavnatá Mouška v pavučině bezbranně pochycená a hrůzou roztřepaná.

Byla nádherná, celá stříbrná, až mě i oslňovala v té tajuplné krajině, kde cinkala rosa všude kolem z každého stromu a lístku. Přilezl jsem k ní a chystal se zakousnout. Ona mě však zarazila, když mi pavoučím jazykem řekla, že potřebuje pomoc a proto přilétla až sem za mnou.

"Co ode mě ale chceš? Jsi zvláštní jídlo, které na mě mluví..."
     "Potřebuji se dostat ven z této pavučiny a potom ti vše řeknu, jde o Princeznu Stříbrného Lesa"

"Ou, a co tak najednou? A co se stalo Princezně?"

     "Je to hrozná šlamastika, přece víš, že je mladá a že ráda chodí na všelijaká kouzelná místa, a ty svými pavučinami se můžeš k ní rychleji dostat, jsi přece Pavouk Snů..."

"No tak dobrá, pomohu ti, ale mezitím, než tě celou rozvážu, tak mi pěkně všechno řekni, jak se stalo." A začal jsem ji rozvazovat. ... A mezitím moucha začala vyprávět:
...Prý to začalo tak, že chtěla zahlédnout tajemný klenot Oceánů, který je někde uprostřed bažinaté džungle střežený čtyřmi Kerparskými Elementy,.. No, a Princezna se tam vydala, aby ten klenot spatřila. Prý ty krajiny jsou jedny z nejnebezpečnějších v království, i rostliny tam jsou dokonce nebezpečné. Všude samá bažina zapadaná lijány a kmeny stromů, husté mizivé mlhy plné záhadných duchů, těžkého čerstvého vzduchu a hlavně... Měl jsem ji už rozvázanou a čekal, co mi řekne, ona se povznesla a říká...

"A Hlavně ... Ti děkuji.... " Frrrr a byla pryč.
Byla to moucha vychytralá, stříbrnice jedna okřídlatá. Trochu mě tím nazlobila a já začal čekat zase dál. Tentokrát se nenechám takto nachytat, a hlavně už ne od mouchy. Jenže chvíli na to, co jsme se ubíral ve svých myšlenkách, se opět zatřepala pavučina, a opět to bylo jídlo někde na jiném místě. "Konečně!" zvolal jsem si radostí a znovu se uklidnil a přenesl na jiné místo, hluboko v korunách stromů, které jsem dělal jako z prvních a jen tak protože jsem si myslel, že se tam stejně nikdo nechytne. Byl tam hlavně krásný výhled na Hvězdy v díře mezi listy. No už jsem byl na místě, a koho tu nevidím. Byla to ta moucha co mi pláchla. Hehe. Hehehe
Hned jsem se vrhl k ní a začal ji zamotávat. Ona na mě křičela, co dělám, že jsem měl pomoci Princezně, že letěla jí na pomoc také, ale chytla se v neviditelné pavučině. Kdo by jí tak jako taky viděl, že?... A Já pokračoval
Ale ona nepřestávala mluvit... Dokonce i když už byla zamotaná, tak pořád mumlala a to mi bylo divné, a s tím pavoučím jazykem to bylo záhadnější a záhadnější. Když se v příběhu dostala k tomu, že v těch krajinách je mnoho nebezpečných much a komárů a jiných sépic, a že ona sama letí na to místo, aby princezně pomohla najít cestu, jak se dostane do jeskyní. Protože jí prý může svítit svým leskem, tak mě tím opravdu ještě více zarazila. Dostal jsem chuť na nějaké exotické jídlo a v břichu mi už kručelo. Jenže jsem jí nechtěl věřit, ale princezna mohla být v nebezpečí, tak přece nepodstoupím takové riziko. Mouchu jsem proto rozvázal, ale nechal jednou pavučinou zavázanou za její nohu, aby znovu neuletěla. Ona mi poděkovala a hned že nemáme ztrácet čas a jít hned za ní a rozlétla se vpřed. A já ji mohl jedině následovat. Stříbrná muocha mě zavedla až k místům pradávných vrb. Dostali jsme se až k jezeru, ve kterém se odrážel Měsíc. Prý se musíme dostat doprostřed jezera. Ale je to skoro nemožné, protože zde sídlí bájné ryby. Chvíli jsem přemýšlel a sledoval zelené jezírko. Kolem byly krásné květiny a zelený, měkký mech. Moucha začala mluvit a dozvěděl jsem se, že uprostřed je neviditelný portál. Začal jsem meditovat a zjistil jsem, že portál tam skutečně je, dokonce jsem viděl i ty gigantické ryby ,co by snědly klidně i obyčejného sumce. Nejspíš je nebudeme zajímat, jsem řekl mouše a ať hned letí, ať princezna nečeká.

Dostali jsme se až k portálu a prolétli jím na druhou stranu. Zde byly krajiny temné a ani světlo moušky nemělo sílu noc prolomit, cítil jsem zde i přítomnost jiných pavouků, a také mouchy, která jedna opodál uvízla. Rozběhl jsem se k ní a snědl ji. Během toho, jak jsem jedl, tak obě moušky kolem mě furt něco říkaly, ale pořádně jsem jim nerozuměl protože jsem měl veliký hlad a hodoval si, mmm.
Jak jsem dojedl a byl spokojený, mouše stříbrné říkám, ať letí tamtím směrem v temnotě, opodál je další portál, ale také dva pavouci noci. Ona se hned rozklepala už vytřepaná z mé svačinky a rozlétla vpřed. Jenže z temnoty najednou vedle nás vynořující se chlupatá tvář, šest očí a najednou se ptá přímo stín stínu, Mě! A moucha v pavučině!
Ona ale hned začala povídat a oni byli tím vším ihned zaraženi, než začali vůbec mluvit.
No tak jsem jim proto řekl jak to je a co jsme si prožili, a oni hned souhlasili, že nám také pomohou. Dovedli nás do velké pavučiny a já muochu pustil. byla taková nesvá v Pavoučím Království. A oni nás vedli do portálové krajiny tam k tomu portálu v temných lesích, kam přišla z dimenze Wysdymy, Desetinohá Karta, která ukázala v kouzelném portálu místo k Princezně. Která zrovna spala ve své posteli zakrytá v peřinách.

"TOOOoooooooo.... oooooooo. neníí PRAVDA! Je to Klam! Klam Tajemné Temné Magie.. mocné nejdávnější z hlubin podsvěté Ancarye, když za dávných časů zaklínali Démony. Tenkrát byla tato magie vypuštěna a zakryla i vaši moc, vaše pavoučí všemoudrosti. Vydejme se hned tam, pavoučí příteli, jdeme!!" Zakříčela moucha a vrhla se do portálu. Jenže Velká Pavoučice Královna co poslouchala ve tmě opodál, zavřela portál a Moucha jen prolétla tmou.

"Stůjte, co když je to pravda!" Ihned povídám. "Přece to nemůžeme přehlédnout, jinak, za to budeme moci My Všichni!! ...

"Půjdu s ní dobrovolně a IHNED!" A Pavoučice obratně a rychle vyčarovala ze svých pavučin Portál, a já i s mouchou vlétli do vnitř.

Zde ze skříně, když jsem se díval po komnatě, jsem princeznu neviděl. Moucha se zasmála a ulétla. Jenže mezitím, co moucha odlétala už v dálce, tak jsem jí jedl, až celou snědl. To kvůli tomu, že jsem jí polapil už tenkrát do snu. Spokojeně jsem se zase odplazil tady v lese pod lupen a čekal dál na další... JENŽE! Najednou jsem se probudil uprostřed pavučiny a moucha byla nademnou a vznášela se jako by nic. ???... "A co říkáš na můj příběh, Snový Pavouku?"

A já odpověděl užasle: "Jsi to nejzajímavější jídlo, jaké jsem kdy potkal, bylo by mi ctí tě sníst, jsi určitě velmi vzácná a převelmi i chutná. Velmi mne těší a chovám k tobě hluboký obdiv ."
     "Jsem stříbrná Moucha, hihi..." a Potom zamávala křidélky a odlétla pryč.
A já chudák pořád neměl jídlo...

Ha, ale přece jen, v podhorských krajích jsem mezi lopuchy nad průzračnými kalužemi někde v lesích opět někoho chytil..... Jak jsem se dostal na místo, tak už jsem neposlouchal slova a své jídlo jsem uspal a potom hned snědl. Byl to výtečný Kouzelný Mol. Mmmm

♦ z Wysdymy Ancary ♦